sobota 22. listopadu 2014

Selfie (3/3)

Karteziánská meditace




Fakt nepochopím ty lidi, co mají kariéru nalajnovanou od začátku do důchodu.
Navíc my už žádnej důchod mít nebudeme. A z psaní referátů teprve ne.
Dělám teď do financí. Přijde za mnou chlap, chlápek vod rodiny, já mu podle manuálu vyjmenuju rizika, o kterejch neměl doteď ani tušení, že hrozej na každým kroku zruinovat jeho blaho, a na další schůzce mu dám řešení.
A píšem smlouvy. Chlápek pak platí do fondů a cejtí se pokrytej. První dva roky ovšem akorát financuje mou provizi za to zprostředkování, jak jsem listoval tím manuálem a strašil ho rizikama. Ale to takovejm chlápkům samozřejmě neříkáme.
Jeden takovej, šofér dálkovýho busu, co jsem ho měl loni na stole, až měsíc po podepsání zjistil, že na to z běžný vejplaty nemá. Jak ten mě vyvolával! Myslel jsem, že ho budu muset dát na bleklist nebo rovnou fízlům. Nakonec pochopil. Říkám mu, kup si lupu a přečti si ty malý písmenka. Poradil jsem nejvýhodnější řešení. Na stornu by zahučel takový penále, že se radši dočasně svlíkne z úspor děckám na školný. Si myslí, že dočasně.
Co že to bylo za chlapa?
Co já vim. Nějakej blbec. Po tom mně nic není.
Jo, každej svýho štěstí strojvůdce. V týhle době nekonečnejch možností musí každej uchopit do svejch ruk pevně zodpovědnost sám za sebe. Dyť se na sebe taky koukni.
Dělám to, protože to má efekt a produkci. Píšu kredity a vidím za sebou hned výsledky, a kdybych to nedělal já, dělal by to někdo jinej, a kdoví, dělal by to třeba zrovna mně.
A dělat to může každej, je svoboda. Ne, není potřeba žádný extra vzdělání, který bys nedohnal školením. Nejsme elitáři, my naopak elitu generujem. Stačí dobrá nálada a úsměv v kvádru. A výdrž a buldočí stisk.
I když neberem zas úplně každýho. Třeba těžko bys posadil do kanclu na schůzku nějakýho, já nevim, třeba bezdomovce, ne asi.
No nesměj se.
Nemysli si, vim, o čem mluvim.
Taky někdy sedávám s bezdomovcema a povídáme, když jdu večer z kanclu. Je s nima sranda.
Potíž pražskejch bezdomovců je ta, že je jich většina už dost mentálně zničená chlastem, ředidlama a fetem. Už s nima nejde moc mluvit ani se smát. V Olomouci a v Brně jsou ještě takoví ti čistí. Svobodomyslní, vysmátí somráci bítlsáci trochu ovoněný krabičákem.
A tak filozofujeme a nejlepší je, že to já tam ve svým bílym saku vypadám nepatřičně, ne oni. A já i oni víme, že stejně žádný „co bylo a bude“ není, že je jen tady a teď. A že máme stejnou krev a že pod mým bílým a jejich zablešenýma kabátama je stejná krev a stejný hovna.
Já i voni se nakonec stejně shodnem.
Komu smrdí hovno, tomu smrdí život.
Ačkoliv můj reálnej příjem je kolikrát menší než ty jejich zasraný dávky.
Ale díky tomu pochopení beru peníze jako přátele, jako hru, jako jednu z energií, stejně jako jídlo a vzduch. Energii, která musí proudit. Takže podle mě objektivní socioekonomický podmínky a tlaky nejsou. Jako není objektivní pravda.
Máme každej svou a každej svůj svět. Jinej svět.
A já miluju všechny svoje alternativní životy v těch různejch světech.
Někdy se do nich schovávám, když potřebuju bejt neobtěžovanej svobodou cizího projevu. Nic proti ní. Ale občas je nás lidí nějak moc, jak diplomaticky říká můj šéf, co je ve struktuře nade mnou, a má pravdu.
Stane se, že někdo furt ne a ne přestat otravovat, když si potřebuju přečíst zprávy. To bych bil hlavou do zdi. Ne svou hlavou, svou fakt ne.
Jenže stačí v základu kvartýr od pátýho patra vejš a hlavně pořádný dveře. Bezpečnostní na tři klíče, s pořádnejma výztužema a prémiovým odhlučněním. A pak ať si má každej svobody, kolik urve.
Nebo když na mě někdo v kanclu jen tak bez předchozí výzvy šáhne. No co to kurva je?! Já vim, myslí to třeba dobře. Ale stejně.
Už ze slova dotyk se mi chce zvracet. Nebo aspoň někomu rozbít hubu.
No ale na těch školeních pak prcá kámen cihlu. To víš, v nedělní škole sportovního smyku ze sebe celotejdenní stres a adrenalin nevyklepeš. Prcaj ovšem nováčci. Takoví, co přijdou, udělaj si registraci, udělaj smlouvy svejm drahocennejm přítelkyním, rodičům a babičkám, který odkejvají všecko, aby podpořili svý zlatý dítě v nový slibný kariéře. Ale cizího člověka už tyhle kuřátka neudělaj a po čtvrt roce takzvaně chcípnou. Ještě jsou rádi, že jim provize z babiček a rodičů víceméně pokryjou vstupní registrační poplatky. A svý drahocenný přítelkyně pak na těch školeních radostně podváděj, jak jsou vyjevený z toho velkýho světa, do kterýho se domnívaj iniciačně vstupovat.
Ale my třicetiletý senioři už jedem jinou ligu sebeuspokojení. Kromě toho, že nás živí procenta z provizí těch kuřat.
My už jsme prostě jinde.
My už tady totiž ani nemasturbujem. My už se jen fotíme.
Dáš to na síť a pak jen čekáš, kdo ti to lajkne. A lajkne, to víš že jo. Okamžitá slast, čistá slast. Dáváme si hvězdičky vostošest, kdo ví líp než my, jak je důležitý vzájemný uznání a respekt.
Ale vo tom jsem nechtěl mluvit.
Co?
Jasně. A až budu jednou chtít dítě, tak si ho prostě koupim od nějakých socek, který to samy neuživěj.



27. – 29. června 2014



Žádné komentáře:

Okomentovat