neděle 16. listopadu 2014

Selfie (2/3)

Karteziánská meditace




V homosexuálním styku člověka tolik věcí nepřekvapí.
Každej záhyb, každá díra i každej vřed na protějším těle jsou tak trochu povědomý.
To dodá duši klid a tělu spočinutí, tolik potřebné v naší době plné stresu a nebezpečí.
Nutno dodat, že většina překvapení v takový situaci ani nebývá příjemná.
A člověk neleze do postele proto, aby se nervoval, ne asi.
Ale o tom mluvit nechci.
„Tahle doba, tahle doba –,“ vzdychal, zatímco jsme vyčerpaní spočívali na kdysi drahým kanapi, pořízeným za zásluhy o třetí odboj, pod plátnem, na němž byla překrásná ženská tvář s andělskými vlasy, ďábelským pohledem a rozevřenou pusou. V ní měla mříže a za mřížema byl uvězněnej malinkatej chlap. Jakože v její hlavě. Skvělej obraz, a to bych pro přílišnou znalost výtvarnýho umění vážně nemohl být trestán. Na protější stěně visel notoricky známej plakát Frančeska Zappy, jak trůní nahej na hajzlu a tváří se intelektuálně. „Tahle doba doslova sere na všecko, za co jsme bojovali. Za co jsme proseděli mládí v blázincích a kriminálech?!“
„To do toho referátu nemůžu napsat.“
„Co by ne! Dyť je to pravda! Za co sme teda bojovali!“
„To je možný, ale nikoho to nezajímá, sladký kmete. Řekni mi radši něco o andrgraundovým životě. O bytovejch seminářích, bytovým divadle a všech těch intelektuálních aktivitách, o kterejch byl andrgraund a chartaři.“
„Tohle ti řekli ve škole?“
„Jo.“
„Nebohej chlapče. Přečti si »A bude hůř«. Tam je všecko přesně tak, jak to bylo. Bez předpírky a bez namáčení. Svou ségru jsem na její vlastní svatbě prodal na noc Australanovi, co tady byl na vejletě a hrál načerno v jedný kapele. Chlastali a fetovali jsme z tý provize celej tejden a ona s tím Australanem zdrhla a už se nevrátila. Jejího ženicha pak za to vyškrtli ze svazu mládeže… Ale kdybys u zkoušky nevěděl, prostě cituj Vaška.“
Když jsem tam tak viděl všechny ty Petlice, Expedice, Vokna, Vožralej jak slíva, Čuňase a Magory, vzpomněl jsem si, nevim proč, na plakát, kterej jsem viděl v kině. Bylo na něm velkýma písmenama »Zahulíme, uvidíme«, a pod tím na vysvětlenou: »Od režiséra filmu Hele, vole, kde mám káru«. Ale neříkal jsem nic a ani nevím, jak mě to napadlo.
Legenda druhý kultury, psali jedni.
Šmejd z andrgraundu, psali druzí.
Normální ufňukanej buzík, zjistil jsem si sám.
Smutnej mouřenín, kterej udělal svou prácičku, dostal drobky odškodnýho za prosezený léta – a šel. Nejdřív ho nechali vyučovat na lidušce okresní fakany nějaký housle nebo co. Pak ho sfoukli do důchodu.
Etabloval se jako prodavač v řetězci s toaletníma potřebama, jehož generálního velkomajitele nechává na koncertech svý kapely zahrát na klárinet. Ze starýho přátelství. Z důchodu bývalýho politickýho vězně by chcípl. A velkomajitel klárinetu má sváteční andrgraundovej šmrnc.
Pořád dopadl relativně líp než saxofónista. Toho vyfotili na jedný ostře sledovaný oslavě, jak vydrcenej na plech oblejzá americkou exministryni. Teprve ten, kdo viděl její hrůzyplnej výraz zachycenej na fotkách světových agentur, pochopí, že humanita a globální politická zodpovědnost není žádná prdel. Promile nebohýmu saxofónistovi našeptaly, že když je oba pozval Vašek na svý narozky, znamená, že jsou teda s madam exministryní kámoši. Přes svůj diplomatický neúspěch statečně vydržel až do konce večírku, kdy ho ze studený země posbírala ochranka. Nikdo z hostů se pro něj nevohnul. A Vaška odvezli domů zavčas. Hned poté, co si poslední novinář pořídil záběry do reportáže.
A tak jsem seděl tady, v jakýmsi objetí nebo co. On mě hladil po rameni, kde takovej páprda ještě přijde k mladýmu masu, že ano. Napadla mě kacířská myšlenka, že tenhleten to v kriminále nemusel mít až tak strašný. Objímal mě, ale co myslíte, že byste viděli v mý duši?
Nenávist bledou.
Najednou jsem si uvědomil, že bych mu okamžitě s chutí prořízl panděro, přestože mě nijak neznásilňoval. Vždyť jsem jen pokračoval v sebepoznání. „Nešahej mi na zadek, jestli to nemyslíš vážně. To může jen Vašek,“ tohle od začátku říkal von mně, ne já jemu.
Seděl jsem tu klidně jak králíček, ale nejradši bych mu ten jeho zasloužilej pupek propíchl a odešel z toho smradlavýho bytu s obrazem chlápka uvězněnýho v ženský mordě srolovaným v podpaždí.
A nebo bych ho ještě polaskal a zvedl telefon. Zaplatil bych si na celou noc do týhle smradlavý díry mladou štětku. Ale stoprocentní samičku. Dívenku. Celou noc bych jí dělal pomyšlení. Ne ona mně, ale já jí. Ne jak já chci, ale jak ona by chtěla.
A dědek by se na to musel dívat, zatímco by mi psal referát. Nebo bych jí narval to srolovaný plátno do komína a zapálil.
To by byl zas takovej můj morální apel.
„Dneska už je to všecko jedno, vyhráli jsme a v podstatě je po našem, tak ať mi každej políbí… ale něco ti, mladej, stejně povim. Když si občas pustim televizi… Oproti tý Merklový byl Štrougal úplná bardotka. Nikomu to však, chlapče, neřikej.“
Bylo mi zle z toho, jak loudí a kličkuje, aby mě mocí mermo angažoval do zbytkovýho boje za svou poťapanou věc. Která je ještě zvetšelejší než on sám. Za svou životní věc, která mu zdechá před očima, on ji vidí zdechat ještě dřív, než stihl zesenilnět, než by mu to bylo jedno.
Nasíral jsem se čím dál víc.
Co je mi kurva po tom! To je vaše historie a tvoje svědomí. Co já s tim! Já mám válčit vaše boje?
„Ses uhodil do hlavy?! Já mám svý vlastní svědomí. A to si zkurvím pro fakt lepší důvody, než je obrana tohodle chlíva! Kterej jste zasrali tak, že kdyby se měl důkladně vykydat, zasere se tím kompletně všecko ostatní!“
Tím chlívem jsem pochopitelně myslel celej tenhle systém. Taky jeho byt. Taky jeho stařeckej smrad.
Byl smutnej jak zrníčko hovna v našlehaný kaši mýho semene na špičce předsedy.
Řekl bych, že látku na referát jsem už měl.
On nepřestával kníkat, naopak byl čím dál hysteričtější.
„Co blbneš. Nikdo tě nemá rád. Nikdo ti tak nerozumí jako já. Jen já ti rozumim, chápeš to, jen já!“
Jasně, chápu.
Jen já.
Já totiž miluju všechny svoje alternativní životy.
Realita je kus vosku, kterej neexistuje.
Ovšem kundu, tu už nemůžu ani vidět. Jde z ní skoro strach.
Piče, Sauronovo voko!

A tak jsem zůstal zas s prázdnýma rukama, frustrovanej, že ani takhle to nebylo vono.
A tak jsem do těch prázdných rukou popadl sám sebe.
A tahal a mačkal, až jsem ze sebe všechen ten smutek vydojil.
A pak od tý doby ještě tisíckrát. Mockrát.
Nebudu ti řikat, na co všechno jsem přitom myslel, ale tos nezažil.
Nikdy předtím to nebylo tak přesný, tak úplný, tak jistý… a tak bez rizika.
A čistý. Úžasně čistý. Žádná cizota, nic!
Jen já sám proti tomuhle tichýmu vesmíru.
A víte co? Chechtal jsem se mu do ksichtu. Tomu vesmíru.
Došlo mi, že se svým pérem pevně v ruce jsem nezranitelnej.
A dojalo mě hvězdný nebe nad hlavou a vzpomínka na čerstvý semínko bližního svýho v mý rozšlehaný prdeli.
A vidíte.
Ještě ráno jsem si to ani nedokázal představit jinačí.
A stejně jsem se musel zas jakože přerodit. Přizpůsobit.
Svou obraznost mám už plně pod kontrolou. Jako svůj chytrej telefon. Vlastně víc, protože do mý hlavy gůgl ani eppl ani enesej zatím nedošáhnou. Fantazie, ta se nedá odposlouchávat. Zatím.
Takže jedině při onanii jsem svým pánem.
Nikdo mě nebuzeruje.
Nikdo mi nesmrdí.
Nikdo mi neřekne ne.


/Pokračování.../
A2 23/2014

Žádné komentáře:

Okomentovat