neděle 2. listopadu 2014

Selfie (1/3)

Karteziánská meditace




Nezískáte, co milujete, pokud
nesnesete věci, jež nenávidíte.

Karel Sýs, Apokalypsa podle Joba



Já jsem krásnej. A vy?
Nic si z toho nedělejte. Všechno nějak začíná.
Ráno osmnáctýho července, v den významný, ale o tom nechci mluvit, jsem se sbalil a nechal to za dveřma. „Kdybys byl co k čemu, ale ty ne, ty tady jen. Běž říct tatínkovi, že nám už dva měsíc nic… Řekni mamince, proč se mnou nechce spát… No tak tam s nima prostě nepojedeš! Mu teda řekni, ať si to ve škole vysvětlí sám, když je tak chytrej. Zeptej se tatínka, proč teda nepodniká, že nezačal jak ostatní, teď už to nedožene, navždycky jim už bude jen dělat… Maminka má zas mozkovou koliku, to nic, běž si něco dělat, vrať se večer. A jen tady hezky buď, ať to taky slyšíš. Klid na práci? Ses asi uhodil do hlavy, ne? Nech toho, nebo ti přidám, abys měl proč! Především se podívej sám na sebe, ty sám si… A nevotravuj, začínaj zprávy.
Vlastně jsem za dveřma nechal všecko.
Závidím těm, kdo měli svůj život nalajnovanej bez chybnejch kroků a odboček. Nebo nezávidím.
Ono to hledání sebe sama, takový to sebepoznání a cesta za štěstím má celkem smysl. Nepodmíněný základní blaho je blbost.
Miluju všechny svoje alternativní životy.
A vy? Vy si polibte.
Protože jsem to blaho kdysi málem měl. Jakoby blaho. Co je dneska skutečně dovopravdy?
Takže byla zajímavá, jiskřivě inteligentní, tak akorát perverzní, přitom chápavá a možná i krásná. Radikální jinakost, která z ní vyzařovala, mě vystřelovala do nejzazších koutů sebe samýho, sral jsem zlatý vajíčka téměř automaticky a bylo mi jedno, jestli je někdo najde, sral jsem je schválně tam, kudy příčetnej jedinec na vycházku nechodí. Poznával jsem sám sebe v tý její radikální jinakosti tak… tak! – Tak jako v obráceným zrcadle. My jsme byli nepříčetní, já a můj odraz.
Pak do toho hodila vidle jedna manipulátorská děvka převlečená za dobrosrdečnou kamošku, když jako krysa pravá od mattela přispěchala s morálním apelem.
Ty největší svinstva totiž vždycky přicházej ve formě morálních apelů. Přicházej od těch nejhodnějších lidí. A tahle je ještě schopná věřit tomu, že mě chtěla před něčím chránit.
„Hele, milá, von je nějakej divnej a znáš se, ať ho nesundáš ještě víc.“ Představuju si, s jakým ustaraným altruismem, s jakou ohleduplností v hlase to pronáší. Olovo na ni. Zašlapat ji do země… Představuju si, s jakým ušlechtilým zájmem rozšlapává ten můj náběh na blaho. Tyhle intrikánský krysy je třeba zašlápnout dvojnásob. Rozkopat jí prdel tak, aby už nikdy nikoho nemohla takhle posrat! Jo. To by jí patřilo.
Ale udělat to nemůžu, protože jsem po zuby civilizovanej a kulturní, ergo tuze nad věcí. Kulturní člověk nemůže někoho vlastnoručně zaškrtit a zašlapat do země. Od toho je na východě karma a na západě roboti řízený dálkově na tlačítko. Radši setrvám v chladným pohrdání a upevním se ve víře, že taková se zničí sama a já si s ní nepotřebuju špinit ruce. Prostě soustředit ve svým srdci veškerou lásku a rozšlapat, co se ještě dá.
Všecko ostatní, všecko odlišný, všecko děsivý a drtivý.
Já vím. Dva o sebe opřený tácky ještě nejsou domeček z karet, ale stejně. Jedna slibná koncepce blaha totálně selhala. Navíc to všecko nejspíš byla jen moje sugesce.
Takovejch ještě bude a než se oženíš. Máš všecko před sebou a tak dál.
Takže fakjů verymač.
A mně nezbylo nic než tyhle prázdný ruce a studenej, mlčící, úplně prázdnej vesmír. Kterej šukat nejde, nejde, nejde.
Ale o tom nechci mluvit.
Prostě chci říct, že mi nezbylo než se celej proměnit a akcentovat svůj jinej, paralelní život v paralelním vesmíru. Zintenzivnit svůj malej kurs sebepoznání a poněkud se přizpůsobit.


/Pokračování.../

A2 23/2014

Žádné komentáře:

Okomentovat