pondělí 6. října 2014

Samomluva slušného člověka


Nejdřív jsme se sešli na Koncertě pro všechny slušný lidi. Byli jsme tam opravdu všichni, celý panelák kromě domovního důvěrníka, byl tam i Kryl a Hutka a Nohavica. Hrálo se na kytary a v očích se odrážely plamínky svíček. Sounáležitost a tak. Ale to už ani není pravda.
Tam se ustanovilo takové to prvobytné společenství nás všech slušných lidí, kde nebylo vstupních bariér. Kdo tam byl, ten byl s námi. Kyblík pestré paralelní polis se překotil do šedé společnosti, a zbaven pevného špuntu, úplně ji přečíslil. Vítězi jsme byli všichni. I Gotťák, myslím, s Krylem zazpíval. Tohle byl domov můj, tvůj, náš.

Jenže netrvalo dlouho a skoro ze dne na den jsme pochopili obrovitost problému, jaký nám tu v podobě cigánů odkázal komunismus. Namítnete, že těch pár kriminálníků není nic, s čím by si slušní lidé neporadili. Však jsem ještě neskončil. Skíni by mi nevadili, vlastně jsme byli rádi, že aspoň někdo na tuhle otázku hledá upřímnou odpověď. Jenže když vymlátěj cikány, pak se dají do důchodců, do cyklistů a tak dál. To je lepší jasně vymezit a udržovat mezi nimi a slušnými lidmi pevnou a neprostupnou hranici. Nebo třeba zeď. Protože tady je domov můj, tvůj, náš.

Po jedněch Vánocích pak vystěhovali tu famílii z přízemí. Oba staří bez práce, nakonec dělali akorát bordel. Celý svátky byla u nich tma, hádali se a byl kravál; a jestli si dobře vzpomínám, jako jediní na balkoně neměli stromek. V přízemí je to totiž pěkně vidět. Byly u nich vidět jen plamínky svíček po celým bytě.
To my z vyšších pater paneláku jsme si svátky udělali v rámci možností slušný a hezký. Prádlo se totiž má prát doma. Do přízemí se nastěhovali nějaký mladý, nevím teď přesně, jak se jmenujou. S nikým se moc nebaví, svoje si řeší u sebe doma. Na schůzi domovní samosprávy ve sklepě sice taky nebyli ani jednou, ale co. Hlavně, že je klid.

Někdy, jak zemřel Kryl, se těm ze čtvrtýho oběsil nejmladší syn. Ve vazbě. Do měsíce se odstěhovali taky a já se jim nedivím. Ta ostuda. Jsou věci, o kterých slušní lidi nemluví. A slušní lidi si nepůjčují, slušní lidi nehrajou automaty a nechodí vybírat popelnice. Zvlášť ne v době, kdy jdu na ranní a celej nasranej musím takovýmu odpovídat na pozdrav. Slušnost je slušnost, ale někdy to vyloženě hraničí s provokací.
Navíc ten nejmladší syn na schůzi, když se hlasovalo o odstranění laviček před domem, hlasoval proti. Aby ne, když tam pořád vysedával s takovýma jemu podobnýma! Ale proti byl jedinej, máme holt demokracii, prohrál; máme i parkoviště, lavičky jsou pryč a on taky. Tohle je domov můj, můj panelák, můj hrad.

Z paneláku se už odstěhovali skoro všichni. Někdo za lepším, někdo do ubytovny, někomu museli pomoct. Jako těm průkopníkům kdysi z přízemí. Já se pořád držím. Jsem strážce tohohle majáku. Dosáhl jsem toho tvrdým úsilím. A jsem teď velice slušný člověk – navzdory těžkým poměrům, navzdory sockám, který se potloukají kolem paneláku čím dál houšť, a já, abych zaplatil daně, z kterých jsou oni živí, i to auto jsem musel prodat. Aspoň mi ho nepoškrábou.
Odříkám si, stále odkládám spotřebu, je to moje ctnost. Říkám si, že je třeba někdy těžko, ale aspoň že nám tu už nevládnou komunisti. S těma slušný člověk pořád ještě nemá co mluvit. Ne jak Nohavica, ten udavač z Těšína, jak správně zpívá Hutka, který kvůli takovým jako Nohavica musel do exilu.
Nebo ti starý zmetci, který jsme po sametový revoluci vypráskali ze zahřátejch fleků, který by se beztak ještě dneska celý zmrzlí rádi nacpali zpátky do teplejch kanceláří. Do našich kanceláří! Třeba zrovna do těch, který chodím uklízet, abych zaplatil nájem v tomhle majáku. To tak!

Držím tady osamělou vartu, ale jak si pořád říkám, že je třeba těžko, tak někdy mě napadne i taková sebereflexe. Co se to s námi jenom stalo? Kde je ten senzační dav přátelských, slušných lidí z listopadových náměstí, co si dávali přednost a ochotně si pomáhali? Kam se poděly ty plamínky v našich očích? Kde je ten domov? A co je tu vlastně ještě moje?

Kde jsme udělali chybu? Sedím tady a bojím se zhasnout svíčku, kterou mám na stole před sebou. Bojím se, že až uvidí, že mám zhasnuto, tak přijdou sem. Všichni ti lidi, co jsou tam venku. Dělají před barákem ohně, dělají kravál, zpívají, mlátí do kytar a tancují divoký tance. Čekají tam. Nejsou ve tmě dobře vidět, ale nevím, jestli jsem mezi nima nezahlídl i toho oběšenýho ze čtyřky. Všichni jsou venku a já jsem sám tady vevnitř a přitom bych chtěl jenom jít klidně spát. Aspoň ještě jednou.


Žádné komentáře:

Okomentovat