pátek 25. července 2014

KO 13 / „A odteď budu ještě větší kurva než všichni ostatní“


Protože někdo ten věčný řetěz zla musí přerušit. Utnout ďáblu žílu u samýho pytlíka. Lidi, já jsem byl přece spisovatel!
Než jsem se stal placeným nepíšícím, byl jsem neplacený a psal jsem, vracel jsem lidem plnými náručemi, co život dal. A oni si mě za to vážili a srali do mě tím houšť. Metal jsem bobky transmutované do antiperlí estetického vzrušení. Chrlil jsem po lidech jejich vlastní výkaly, zušlechtěné mými útrobami. A když jsem se trefil, tak mi, ještě celí od sraček, nadšeně tleskali. Byl jsem střevo společnosti.
Ale přišlo to na mě zas.

Ještě ráno jsem se s přehledem cítil na vnitro. Ale sotva padne soumrak, už bych nejradši byl jak malej světlonoš od petičního stánku. Jak typické! Když se my a oni tlučou v jednom malým já.
Jenže člověk prostě nemůže být na obou stranách pendreku. To by bylo proti přírodě. Musí si vybrat.
A když už není vyhnutí – pak je samozřejmě lepší zvolit tu čistou stranu.
Tu, která není od krve a jiných cizích tělních tekutin.
Byl jsem totiž básník. To je míň než hovno.
Ale teď mám zbraň.
Jsem negace Prométhea.
Mám plnou petflašku. O oheň si dovolím požádat.
Ne, nikdo se nic nedozví. Ale já budu poslední, kdo chcípne svobodně.
Jsem odpověď. Na otázku, kterou nikdo nepoložil.
Usmívám se.
Nejsem přece blázen, abych dával najevo své pocity.
A pak ta zpropadená tramvaj.


„Podívejte, paní, jak je tam zaháknutej.“
„Bylo by to až legrační, kdyby to nebylo tak… ach, pardon.“
„Ne, já to musím říct. – Směšné?“
A pán vyprskl.
Paní se zdrženlivě pousmála. Poznala hlášku z filmu svého mládí. Všechno dobře dopadlo. Za chvíli se chechtala celá scéna, celý zástup, který se v mžiku seběhl.
Smích je nakažlivý. Nakonec se ulevilo i nešťastnému řidiči té tramvaje.
Smích osvobozuje.
Flaška s benzínem se někam kutálí. Třeba někomu udělá radost.
Jen doprava, ta ještě nějakou chvíli stála.
Osobo, nešly tudy dvě děti? Ne, jen v jednu chvíli jako by tu proletěl ten… proletariát. „Ale nepřekročil hranice flirtu,“ poznamenala Inna Svěčenovská v knize Seks i sovětskij špionaž.

Tak končí pokračovací romanetto.
A lidé žijí. Nezemřeli.
Smějou se tam dodnes.

K. O.
ne
c

Žádné komentáře:

Okomentovat