středa 26. června 2013

KO 3 / Nečekané setkání


Toho dne byl Miloš velice neklidný. Až přijdete o byt, přitom zjistíte, že o vás bůhví proč jeví zájem cizí armáda, a navíc budete mít v hlavě jak v aerodynamickém tunelu, tak budete taky neklidní. A když jakýsi revolverový plátek pirátsky zveřejní nějaké odposlechy vydávané za vaše umělecké dílo, možná se začnete i kývat.
Kývat jako Miloš, když vytáhl z automatu zbytek hotovosti, který by stačil tak na večeři pro dva u hladovýho okna na růžku. Apanáž, přiznávaná mu z jistých tajných, ale nikoliv ilegálních kruhů majících starost o jeho talent, je v důsledku publikačního extempore nepochybně zastavena.
Toho dne měl Miloš proč být velice neklidný, ale naštěstí potkal svou finanční poradkyni. Vždycky spolu prohodí pár slov, což ho povzbudí a naplní, i když zrovna nemá žádnou půjčku. „Když má člověk žízeň, podepíše cokoliv,“ pravila lišácky a Milošovi připadalo, že se dokonce usmívá.



Co lze dělat v centru bez hotovosti?

Na kavárnu nebo hospodu zapomeňte rovnou. Nikde vás jen tak zaclánět nenechají.
Sednout si třeba na lavičku do parku? A vstupný bude platit kdo?
Na městskou zeleň či na nějaký obrubník si taky nemyslete. Z prvního vás vyžene strážník. (Třeba nemá právo, ale máte vy snad na pokutu za exhibicionismus, napadení činitele, pozvracení republiky? Ne? Tak nezkoušejte diskutovat o svých právech.) A na druhém vás ušlapou přičinliví pilníci ve spořádaném poklusu. Anebo turisti.
Běžte si do knihovny. Tam mají somráci svůj nevyhlášený koutek, odkud je nevyhodí častěji než dvakrát za směnu. A na záchodě teče pitná voda.
Můžete jít taky do kostela. Určitě poblíž najdete nějaký, kde se ještě nevybírá za vstup.
Napít se můžete ve veřejném napajedle. V centru jsou dokonce dvě a pejskové je mají taky rádi.
Daleko se nedostanete. Nechcete riskovat přesdržku v tmavém zákoutí od vyhladovělých revizorů v hromadné dopravě. Jsou čím dál hladovější. A čím hladovější, tím agresivnější jsou. I revizor je jen člověk jako vy.
Zkusíte pěšky hledat cestu v olovnatém dýmu? Betonové zátarasy nepřelezete. Přechodů ubývá, jsou drahé a neefektivní. Překonat tak jeden vzdušný kilometr městského centra znamená pět kilometrů pěšího probíjení se davy, zátarasy a ruskou ruletou dopravního provozu.
A beztak nedojdete daleko. Protože na to, abyste si dali někde cestou jídlo nebo aspoň eurohotdog, stejně nemáte.


A jde, přece Miloš jde, i s tím strašným hovnem v krku, které metastázuje do mozku a dělá ze života kocovinu a ze světa jeden velký hovnocuc vycpaný papírovými kapesníčky.
Má poslední dvě cigarety, co zbyly ze včerejška. Nemá v pořádku papíry. Má v krku ostnatý drát. Nemá jiné příští než dopis v kapse. Dopis s datem 1. máje 1870. Něco je velmi v nepořádku, ví. Neví však co dělat. Má tolik času a tak málo chuti.
Jde a ví, že chřipka, to je jako fašismus – nikdo vás od ní úplně neosvobodí.


Stříbrné sochy na kamenném mostě přes Vltavu stojí na svých podstavcích, každá s kloboukem u nohou. Několik osamělých chodců, několik v páru. Hlouček turistů, jehož vůdkyně píchá do vzduchu pestrým deštníčkem. Májové slunce šokuje přihlížející. Milenci hladí mosazný symbol na soklu jedné ze soch. Pro štěstí.
Socha s obrovským pozlaceným křížem v levé ruce se pomalým a neuvěřitelně plynulým pohybem uklání dobrému dárci. Dívka v pestrých punčocháčích obdivně tleská, mládenec žertem opětuje úklonu a vhazuje soše do klobouku pár drobných. Poté co odeznělo poslední cinknutí mincí, se stříbrná socha navrací do původní pózy. Ale milenci už jsou někde jinde.
A na druhém konci kamenného mostu se rozestupují turisté před duchem nepřítomným Milošem. Ten však zahnul doleva a schází dolů po robustních schodech na oválné náměstí ústící v park.
Na schodech se dočasně ztratí ze zorného pole kamerového systému. Kdo má čisté svědomí, nemá se čeho obávat.


„Ještě jeden mandlový sirup?“ sklonil se kostnatý číšník nad stolkem u okna.
„Hhh, opakujte!“ zasípěl mastný pán se zavoskovanýma ušima, a pohlédnuv na hodiny vyhrkl: „Už není čas!“
Zdvihl se ze sofa a zahájil přesun ze salonu do zasedačky. Otrlý divák by v něm v ten okamžik možná poznal hvězdu z nočního, nekódovaného, kanálu, věnoveného přenosům z parlamentních disputací. Otíral si pleš zleva doprava; vždy tak a nikdy opačně.
Zvon z nedalekého chrámu odbil teprve půl deváté, ale přítomní vypadali, že mají výrazně víc za sebou než před sebou. Na terase se ochladilo. Vyžile se tvářící pětadvacítka odložila papíry s poznámkami a protáhla se jako překrmená kočka. V devět začíná.
Mezitím se otevřely dveře do chodby vedoucí k pokojům, a dva statní stěhováci odtud přinesli kataleptické těleso národního umělce. Číšník je na svém místě a podává básníkovi ještě na prahu salonu životadárnou injekci. S podporou starostů odchází i Mistr směrem k zasedačce.
V komfortně vybaveném salonu zůstává před devátou už jen starý číšník. Prodírá se předimenzovaným kobercem jako zfetovaný čáp.
Pětadvacítka je na svém místě.
Jako schůdek zvýšené pódium, které vybíhá do auditoria pro deset, patnáct lidí. Projektor. Několik tichých posluchačů. Pětadvacítka stojí na pódiu a věcně, nevzrušeně odkládá své oblečení. Má čas.
Projektor vrčí naprázdno.


K zahradní restauraci na Žofíně, v tuto roční dobu stále mimo provoz, přicházel Miloš s nedůvěrou. Mezi zelenajícími se stromy byl na dohled sám a jeho kroky ve všudypřítomných odpadcích nepříjemně šustily. Až budete chtít někoho v klidu oddělat, pozvěte ho zrovna tam.
Obešel celý areál, ale kromě váguse spícího na rezavě železném stole s novinami pod hlavou nenašel nic a nikoho. Zpoza řeky doléhalo dunění tramvají.
„Jak by řekl Petr Cibulka: no konečně!“
Miloš se otočil za hlasem. Vágus ležel pořád na stole, ale zpod novin pozvednutou hlavou se šklebil jako starý známý. Kdo jiný v tom mohl mít prsty. Nonstop, zapomenutý kabát, pozvánka, roztlemený parťák. Miloše to vlastně ani nepřekvapilo.
Student.
„Kdo jiný.“


Kdo má čisté svědomí, nemusí mít strach.
Socha se v pomalém úklonu nezastaví, ale plynule se sehne k dárci, natáhne k němu dlouhé paže a objímá jej i s křížem v ruce. V tom okamžiku ukrytý spínač sepne. Výbuch. Rána, hluk, tlaková vlna rozprskne tělo oběti i tělo sochy do několika metrů. Nepřehledná směs připomíná tajemné suroviny k dosud neznámému pokrmu. Pšouknutí, které otřáslo oběma břehy řeky. Kamery nepoškozeny.
Z oblohy se ještě snáší stříbřitý poprašek.
A kamenný most je jako v pohádce.


Pípne smska.
„Mobilni sluzby blokovany s duwodu bespecsnosti. IDF, Lt. Blaskowitz“


Žena, zrůžovělá trémou, přednáší. Její gesta jsou neškolená, ale přesto zvláštně podmanivá ve své úspornosti. Na stěnu za ní je promítán obrazový doprovod. Přístrojem schovaným v pravé pěstičce ovládá powerpointovou prezentaci.
Nahotou, která trvá déle jak čtvrt hodiny a nevyvíjí se, k smrti znudění pánové předstírají pozornost. Naslouchají. Vciťují se. Berou si ponaučení.
Na stěně se zubí holčička, pak chlapeček. A znova. Holčička. Chlapeček. Chlapička a holeček.
„Pořídili jsme si spolu hypotéku, pak první dcerku a synka. Potom jsem se do něj i zamilovala a naše štěstí se zdálo být se vším všudy v kůži, v elektrice, v plný výbavě.
Před manželem jsem měla stejnou úctu jako před hlavní poštou. Vnukal mi pocit velikosti, jistoty… trvalosti. Věděla jsem sice, že moc filipa nemá, ale vážila jsem si jeho abstraktního chlapství. –“
Pánové začali otáčet hlavy ven ze zasedačky.
Dýchánek narušoval nějaký hluk od vstupních dveří. Tak poslali číšníka, ať to vyřídí.
„Vysvětlete mi konečně, o co tady jde!“ křičel Miloš na svého průvodce. Zřejmě celou cestu mlčeli.
Nového člena zmírnil až pohled na starého číšníka.
„U nováčků obvyklé. Každý zpočátku trochu vyvádí…“
„Tak nám pěkně vítejte, pane spisovateli.“
Miloš ostražitě vstoupil do Klubu a tam spatřil obraz jako z Apokalypsy.

Žádné komentáře:

Okomentovat