čtvrtek 21. března 2013

Letiště Václav Havel

I.

Letiště vnímáme jako symbol, jako křižovatku cest, svobodného pohybu lidí i myšlenek, jejich prolínání a potkávání se. Právě letiště je pro běžný život jeden z nejkonkrétnějších odrazů boje Václava Havla za svobodu; bylo a je pro nás bránou ke svobodě. Symbolizuje zboření bariér, otevření dveří do celého světa i zviditelnění naší malé země. Chci věřit, že on by to vnímal nejen jako přihlášení se k jeho odkazu, ale především jako důkaz, že ochranu svobody a demokracie chceme mít denně na očích. Aktivity místních správ se nedají předpokládat ani jim zabránit. To je smůla takových mimořádných lidí, jakým byl Václav Havel, že se stávají veřejným majetkem.
Pojmenování letiště může být i jakýmsi lakmusovým papírkem stavu naší svobody. Ano, kdyby někdy v budoucnu převážily jiné interpretace svobody, a s tím se už na některých náměstích a v prohlášeních některých skupinek obyvatel setkáváme, určitě by jméno Václava Havla bylo jako jedno z prvních odstraněno z očí. Takže může fungovat i jako signál k poplachu.
Proto jméno Václava Havla v názvu letiště osobně vnímám i jako strážce naší svobody.

(Fero Fenič, aktualne.cz, 28. 12. 2011)

II.

Všechnu moc
malomocným!

(Nápis na hrobu Neznámého zelináře)


III.

Jako láska žaludkem i nejjasnější pravda, aby nalezla živnou půdu, prochází odbavovací halou: protože doma není nikdo prorokem. Musíme si představit halu jako prosklený chrám svobody, jehož médiem je světlo.
Propocený štrůdl stohlavého zástupu kandidátů přepravy. V letním odpoledni se přepážka u brány G7 mění v křišťálovou pec. Je však třeba, aby každý přidal nutnou a nezbytnou trošku svého pohodlí k vyšším, jednotlivce přesahujícím hodnotám.
Je to opatření potřebné a nutné.

You are leaving the E. U.

„... za bezpečnost celý naší totok, západní. Musíme bránit svý lický práva proti teoristum, viš,“ rozkládá typizovaný otec své malé smečce. Asi čtyřletý synek snaživě přikyvuje, ožužlaný pasport stisknutý mezi zuby a s předstihem si zouvá sandálky. Základní instruktáž dostal asi až cestou na letiště; očividně ji nemá ještě patřičně zažitou.

Please put any liquid and sharp objects into the bin.
Tekutiny a ostré předměty odložit do koše!!!

„To je odsávačka, pro děcko, vidite,“ nabízí matka policajtovi, unavenému klimatizací v dozorčí kukani, skleněnou flašku. Ten navyklým gestem položí dlaň dva prsty od rukojeti služební pistole. Černé zrcadlové brýle hážou pěkná prasátka.
„Ledaže byste ji tady před náma naplnila mlíkem, madam. Stačí kousek, abysme věděli. Samozřejmě čerstvým.“
Potem zbrocená madam mrkne nejdřív (plaše) na policajta, potom (tvrdě) na manžela, ale současně začne nervozně poštívat horní knoflík blůzičky.
„Stop. U kolegyně prosím...“ Velmi otrávený policajt.
Madam polkne, zamrká potřetí (s úlevou) a vypadá na okamžik jak přerostlé bejby z reklamy na extra suché pleny.
Vedro. Kufry smrdí hermeticky uskladněnou novotou.
Další odlesk erárních zrcadlovek.

Štrůdl se přiblížil k dlouhé stěně z mléčného skla. Rentgen.
Zutý fotřík důstojně odpochoduje svých deset kroků ke zlaté, jako by se právě vracel z Hradu. Paprsky neviditelně ohřívají jeho tkáně. Od hlavy k patě.
„Co je, Davčo! Esli nechceš jít tady za mnou, jak du já, tak běž tamhle za pánem.“ A od paty k hlavě.
„Prohlídne tě ručo, neboj se, to se nedá nic dělat! Haha, jen nebuď srabík, chlapáku,“ lehce nervozní smích přechází v rozhodnější odstíny:
„No tak. Přece nejseš s teoristama! Jak jsme si to řikali! Ne-dě-li-...,“ umaštěná operátorka sebekriticky skrytá za monitorem se něčemu pošklebuje a strčí loktem do srovnatelně líbezné kolegyně, otráveně bdící nad druhým koncem rentgenu. Ukazují si něco na displeji a tlemí se obě.
Táta po průchodu rentgenem:
„... nedělitelný lický práva, Daníku, rozumiš. Až budem v letadle, všecko ti to vysvětlim. A každej dostanete papírovej pytlík a na něm je fotka našeho prvního pana prezidenta, Davčo, voba, chcete, kuci. A když se nepoblijete, budete mít pěknou památku, tak poďte už sakra!“
„Nemluvit, prosím!“ došla už policajtce trpělivost s protahovaným striptýzem.
Boty se vrší na hromádku vedle mléčné stěny a předvoj na čele fronty je bosý jak odpad, jak somráci někde tam venku za trojvrstvým sklem odbavovací haly, tam daleko kde vrstvami černých plastových pytlů naplněných přicházející rakovinou a žaludečními vředy podestláno je vrstvám spořádaných.
Předvoj je bosý jako mršiny slepých a nemocných holubů, uprostřed letu rozsekaných o titánské, třikrát tvrzené průzračné chrámové stěny.

Rozepínám si propocenou košili a ostentativním povolováním pásku u kalhot signalizuju, že do rentgenu nevlezu a dal bych si radši osobní prohlídku. Mám kliku, stranou mě odvádí ten klimatizovaný frajer.
Ještě než ucítím jeho prsty v konečníku, mrknu na kolegyni u rentgenu.
Přečetl bych si se zájmem motto na výložce její uniformy: Už nikdy jako ovce.
Kdybych nebyl polonahý a kdyby moje erekce nezdržovala štrůdl dalších pětadevadesáti lidí za mnou.
Štrůdl lidí, který stojí a čeká.

Žádné komentáře:

Okomentovat