neděle 24. února 2013

Volby jako svátek demokracie



Společnost mužů ve svátečním šatě obecného lidu, v krátkých halenách, ve vestách zlatem pošitých a s vlasy svázanými v dlouhou visící síť, se prochází s mladíky, převlečenými za ženy. Jedna z žen se zdá být v nejvyšším těhotenství, všichni chodí klidně sem a tam. Najednou se muži začnou hádat, rozpoutá se živá výměna slov, ženy se do toho vmísí, spor je stále horší; konečně vytáhnou hádající se muži velké nože z postříbřené lepenky a navzájem se napadnou. Ženy je drží s příšerným ječením od sebe, tahají jednoho sem, druhého tam, diváci se toho účastní, jako by to bylo vážné, hledí obě strany uklidnit.
Zatím se těhotné ženě udělalo leknutím špatně; přinesou židli, ostatní ženy jí pomáhají, ona se tváří zbědovaně, a než by se člověk nadál, porodí k velkému veselí diváků neforemnou postavu. Kus je u konce a společnost jde dál, aby představovala týž nebo podobný kus na jiném místě.
[...]
Tak se tato slavnost končí prudkým, jako blesk rychlým, okamžitým dojmem, na který tolik tisíc lidí napjatě čekalo, a málokteří si mohou odpovědět, proč na to čekali a proč se tím těšili.

/Johann W. Goethe: Římský karneval. In: Michail M. Bachtin: François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Odeon, Praha 1975, pp. 381 a 383./

Žádné komentáře:

Okomentovat